nfimpuls.cz

Nemoc mi pomohla určit si priority, říká Eliška Baloghová, pacientka s RS, která zanedlouho oslaví 40. narozeniny.

RSku mi diagnostikovali, když mi bylo 24 let, končila jsem vysokou školu a s mým partnerem jsme plánovali společnou budoucnost. Takováhle věc vám dost zahýbá s žebříčkem hodnot. Po prvotním šoku a nějakou fází vyrovnávání se s nemocí jsem začala svůj životní styl docela zásadně měnit. Do té doby jsem jela v rychlém tempu a chtěla všechno zvládnout a užívat života, nehledě na to, co tomu říká moje tělo. RSka mě přiměla zpomalit a zamyslet se nad tím, proč mi přišla do života. Mám dojem, že my pacienti s RS jsme si z velké části hodně podobní. V jednom pořadu pro Český rozhlas o tom mluvila i naše skvělá psychoterapeutka Renáta Malinová – že jsme takoví perfekcionisti orientovaní na výkon a pořád sami pro sebe nejsme dost dobří. A to je právě to, co je potřeba tak nějak přehodnotit – pokud člověk chce žít spokojenějším životem. Není to někdy jednoduché, a i když si myslíte, že už „to máte“ – ten recept na spokojený život, tak přijde nějaká další událost a je potřeba znovu rekognoskovat a znovu nacházet.

Zdraví není samozřejmost
Já jsem pro sebe před 13 lety díky svému tátovi objevila tradiční čínskou medicínu, kterou doplňuji západní léčbu, a řekla bych, že mě hodně drží nad vodou (jsem toho názoru, že vztahy mezi západní a alternativní medicínou jsou někdy chápány jako zbytečně vyhrocené. Obě mohou v pohodě fungovat vedle sebe, není nutné kvůli jedné odmítat druhou nebo všechny alternativní cesty zavrhovat. Samozřejmě je nutné hledat důvěryhodné zdroje, jako u všeho). Zdraví není samozřejmost a je skvělé, že je možné využívat více cest. Mně TCM pomáhá prakticky ve všem od „banálních“ viróz až po nějaké záněty, samozřejmě i s některými projevy RS zejména senzitivní povahy. Využívám akupunkturu, byliny i čínské masáže tuina a je to moje stálice.

Jak šel čas, sem tam se objevila nějaká nová výzva ke zvládání. Po covidu (který ke mně zavítal třikrát) se potýkám s extrémní únavou, která mě občas (a nečekaně) „vyřadí z provozu“. I kvůli větší náchylnosti k infekcím jsem do svého „repertoáru“ zařadila každodenní dýchání podle Wima Hofa, když to jde, tak se otužuju, občas využívám kraniosakrální terapii, někdy přidám i bylinné preparáty české firmy, momentálně zkouším biorezonanční terapii Bicom… Věnuji se osobními rozvoji, vyzkoušela jsem i některé techniky psychoterapeutické, inspirací jsou mi meditace a další metody vycházející z východních nauk (čchi-kung, jóga, pranájáma). Prostě občas mi něco přijde do života a tak to neodmítám a zkouším. Hledám nové cesty, protože věřím, že nějaká vhodná vždycky existuje.

Jak to zvládám?
Občas čtu nějaké příběhy pacientů a často se objevují výrazy jako „boj se zákeřnou nemocí“ apod. Já si osobně nemyslím, že je potřeba být neustále v bojovém nastavení, protože to je vysilující. A někdy je taky v pořádku nebýt pořád pozitivní a skvěle naladěný. Přeci jen nás život s RSkou nějakým způsobem omezuje a jsme s tím denně v konfrontaci. Takže mi přijde přirozené, že i my, co nám okolí říká „ty to skvěle zvládáš“, procházíme občas nějakou krizí. A je normální cítit někdy smutek, zlost anebo frustraci při setkávání se svými limity. Únava, kterou zažíváme, je pro zdravé lidi těžko pochopitelná. Míra aktivit, kterou naši vrstevníci zvládají levou zadní, je pro nás někdy nedostupná. A pro nás perfekcionisty je to vážně k vzteku, protože bychom chtěli udělat ještě to a tohle a tady to… a ono to NEJDE.

Už nežehlím
Je ale pravda, že takovýto symptom člověku pomůže opravdu dobře srovnat priority. Uklidit byt, nebo jít na procházku? Obojí mít nemůžu, to vím jistě. Tak si vyberu. Já volím většinou spíš tu procházku... O náročnějších sportech, jako je třeba běh, si nechávám zdát, ačkoliv jsem je měla ráda. Jít večer do divadla, na koncert? Když mám náročnější období, nechodím nikam (např. téměř celou zimu), jedu na úsporný energetický provoz. Přestala jsem žehlit. No a co? A tady je potřeba zamakat na tom být k sobě laskavý a odpustit si, že prostě nezvládnu všechno. Proto je skvělé doplnit všechny ty zmiňované metody taky prací s psychikou. Nedocenitelná jsou skupinová setkání pacientů, které organizuje na „našem“ RS centru na Karlově nám. úžasná psychoterapeutka Renáta spolu s neméně úžasnou fyzioterapeutkou Luckou. Pacienti jsou mezi svými a zkoumají propojenost a fungování těla s duší, což je u této nemoci myslím úplný základ.

Mít smysl
Samozřejmě někdy se to všechno daří líp a někdy hůř. Co mi pomáhá, je moje rodina, která jako kotva drží a nepovolí. Taky příroda, kamarádi… Je důležité mít v životě nějaký smysl. Před téměř 10 lety mi vstoupila do života muzikoterapie a já pořád znovu nepřestávám žasnout nad tím, jakou má hudba léčivou moc. Absolvovala jsem několik výcvikových seminářů, ale protože jsem cítila velkou potřebu do tohoto oboru více proniknout a zdokonalit se v něm, a protože vesmírná konstelace byla k tomu příznivá, ocitla jsem se ve svých necelých 40 letech znovu na vysoké škole. Mám úžasné kolegyně a obohacující učitele, a i když je to někdy náročné a občas pochybuji, že to zvládnu, je to proud, který mě nese dál.

Eliška Baloghová (39)
Absolventka Pedagogické fakulty UK v Praze, nyní studentka kombinovaného studia – oboru muzikoterapie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Živí se jako redaktorka webových stránek a muzikoterapeutka. Bez čeho nemůže žít? Je to rodina, příroda, hudba a četba. Eliška je vdaná a má třináctiletou dceru Leu. V rámci letošního MaRS maratonu se můžeme těšit na ukázku muzikoterapie – metody, která cíleně využívá zvuků a hudby k terapeutickým účelům. Pro pacienty s RS je vhodná jako podpora pohybových i kognitivních funkcí, slouží ke zpracování a vyjádření emocí, napomáhá relaxaci a při skupinových aktivitách k pocitu sounáležitosti s druhými. „Není potřeba mít hudební sluch, ani hrát na žádný hudební nástroj,“ vzkazuje lektorka. Muzikoterapii si můžete vyzkoušet v sobotu 25. března 2023 od 13 hodin v pražském Fitnessaction. Registrujte si své místo.