nfimpuls.cz

"Do divadla už chodím jen jako divák," říká taneční pedagožka Eva Ornstová (51). Pohybu se však věnuje stále.

Celý život se věnujete tanci, který jste také vystudovala. Jak Vaši kariéru ovlivnila diagnóza RS a nakolik Vás ve Vaší práci omezuje?
Docela zásadně. Než se zjistilo, co mi je, učila jsem lidový tanec na konzervatoři, vedla taneční oddělení v ZUŠ, poletovala po divadlech jako choreografka nebo asistentka a sama jsem účinkovala v tanečních uskupeních Veselé skoky a BUFO. Teď mám dohromady půl úvazku a 1. stupeň invalidního důchodu. V tanečním divadle BUFO pomáhám s nácvikem našemu šéfovi, který mně za odměnu občas ušije roli na míru, aby nebylo nic poznat. Do divadla už chodím jen jako divák.

Jaké byly první příznaky nemoci? Kdy jste si poprvé řekla, že je něco špatně? Diagnózu jste zjistila až po čtyřicítce, objevily se nějaké potíže už dříve, jen jste jim nevěnovala pozornost?
Začalo to pár měsíců po porodu mého druhého syna tím, že jsem začala vidět rozmazaně. Přikládala jsem to svému už značně tancem pochroumanému krku. Pak si ale manžel všiml, že mi jde každé oko jinam, a bylo jasno. Možná se něco dělo i dříve, ale tanečníci mají takové pořekadlo, že když se ráno vzbudí a nic je nebolí, tak jsou mrtví. Prostě byla jsem zvyklá na leccos.

Jak jste se s nemocí zpočátku vyrovnávala a jaké byly reakce Vašeho okolí – rodiny, přátel, kolegů? Setkala jste se i s negativními situacemi a máte i zkušenosti, na které nerada vzpomínáte? Nebo naopak jen ty pozitivní?  
Ze začátku to bylo se mnou dost těžké, ale rodina i přátelé byli skvělí. Vlastně až doteď nemám s okolím žádnou špatnou zkušenost. Nejvíc mě mrzí, že jsem dlouho neřešila s nějakým odborníkem svůj psychický stav. Myslím, že bych na tom byla teď o mnoho lépe. Od setkání s naší psychoterapeutkou Renatou Malinovou se to pomalinku začalo zlepšovat. Je to hodně v hlavě.

Co Vás kvůli RS nejvíc trápí a v čem Vás nemoc naopak motivovala? Co vám vzala a co dala?
Trápí mě, že mi tak dlouho trvalo, než jsem opravdu přijala, že nemám smutnit za tím, co už nemůžu, ale radovat se z toho, co ještě zvládnu. Když člověk na tohle přijde, všechno je veselejší. Teoreticky mi to bylo jasné hned od začátku, jen přesvědčit tu zlomenou dušičku, to je nejtěžší práce. Díky diagnóze jsem trpělivější a snad i pokornější.

Které MS centrum navštěvujete? Je nyní nemoc stabilizována? Co všechno děláte pro to, abyste se udržela v co nejlepší kondici?
Chodím do RS centra VFN a s paní doktorkou Lízrovou hledáme nejlepší cestu, jak mě udržet pohromadě. A zatím se to daří. Vzhledem k věku a opotřebovanosti mého tanečnického těla je to těžší a těžší, ale to by bylo tak jako tak, i bez mé diagnózy. Někdy je těžké rozeznat, jestli je nový příznak důsledkem RS nebo ploténka či osteofit. Chodím na jógu a zajímám se o fyzioterapii, abych tělu víc rozuměla a zbytečně mu neubližovala.

Co Vám nejvíc pomáhá udržet si optimismus, aktivitu a dobrou náladu? Co Vás nabíjí? Jaké máte kromě tance, hudby a pohybu koníčky?
Moje profese je jeden velký a bohatý koníček, zvláště malé děti vám zvednou náladu. Taky ráda jezdím na kole. Vyčerpává mě to méně než procházky a hlavně je to báječná rodinná aktivita. Ty společné chvíle s mými syny pro mě znamenají hodně.

Léta hodně spolupracujete s divadlem, učíte na DAMU. Co na Vás na divadle nejvíc baví, čím Vás divadlo nejvíc přitahuje?
Je mnoho věcí, které bych v osobním životě nikdy neudělala, ale když je to divadlo? Je to beztrestné a bezpečné dobrodružství. Je to osvobozující.

Zvládne se podle vás naučit tančit i úplné "dřevo"?  
Samozřejmě, když chce.

Líbí se mi Vaše motto "Blbneme spolu, abychom nezblbli." Máte ještě nějaké jiné životní moudro?
No, moudro, často si říkám: "Nebuď nedočkavá a nemrač se, raději se usměj na ty, co tě mají rádi."

Eva Ornstová (nar. 1971)
Taneční pedagožka s dlouholetou a rozmanitou praxí stále hledající nové způsoby zkvalitnění pohybu. Zabývá se výukou jak profesionálů, tak amatérů, malých dětí i seniorů. Díky diagnóze RS, se kterou se potýká již více než desetiletí, začala předloni na popud psychoterapeutky Renáty Malinové pracovat na pohybové terapii pro pacienty s RS, kterou už dvakrát s kladnou odezvou vyzkoušela na semináři pořádaném na Monínci. Ve svých lekcích se zaměřuje na koordinaci celého těla, orientaci v prostoru, vnímání svého i cizího pohybu, jemnou motoriku a další kognitivní funkce. "To vše se děje za pomoci rytmu a inspirativního hudebního doprovodu tak, aby účastník lekce neměl pocit, že cvičí, ale že se baví. Zkrátka "blbneme spolu, abychom nezblbli"," říká. Na letošním Maratonu s roztroušenou sklerózou budeme v sobotu od 13:15 hodin moci vyzkoušet její skupinovou lekci s názvem Koordinace, rovnováha, smysly. Své místo si registrujte ZDE.

Eva Vychodilová