Myslel si, že má v ruce třísku – byla to RS
Nebrat se moc vážně. I to je součástí Bohuslavova receptu na spokojený život s RS.
Bohuslavovi z Jihlavy (67) začaly před 36 lety brnět prsty na pravé ruce a postupně v nich ztrácel cit. Nejprve si myslel, že za jeho obtíže může tříska, kterou si zarazil hluboko do ruky. Lékař ale tuto možnost vyloučil a poslal Bohuslava na další vyšetření. „Vystřídal jsem několik lékařů a až v roce 1995 jsem poprvé česky uslyšel svoji diagnózu – roztroušená skleróza. Do té doby jsem znal jen latinský název, kterému jsem nerozuměl a ani mě tolik nezajímal. Prostě jsem to bral tak, že jsem nějak nemocen,“ říká Bohuslav. Trpí tzv. primárně progresivní formou, což znamená, že nikdy nezažil ataku nemoci, ale jeho stav se postupně zhoršuje.
S diagnózou roztroušené sklerózy se naučil žít, pracoval na různých pozicích, například jako kontrolor nebo konstruktér. Pravá ruka, kterou v práci používal nejvíce, mu postupně ochrnula, a zvyšující se pracovní zátěž ho proto donutila nastoupit do plného invalidního důchodu. „Mrzelo mě to, ale beru život takový, jaký je, a zbytečně nad nemocí nehloubám,“ vypráví Bohuslav, jehož koníčkem, kterých měl dříve plno, bylo také ochotnické divadlo. Zdravotní stav Bohuslava se postupně, pomalu, téměř nepozorovaně zhoršoval. „Do bytu mi vede osm schodů. Nejprve jsem je vyběhl, za nějaký čas už jsem musel jít pomalou chůzí, poté přibyla hůlka a pak jsem se k hůlce musel začít ještě přidržovat stabilnějšího zábradlí. Postiženou mám pravou stranu těla,“ vypráví Bohuslav.
Jako bývalý volejbalista se i s roztroušenou sklerózou snaží cvičit. Pravidelně rehabilituje a několikrát týdně chodí plavat. K aktivnímu životu se navzájem povzbuzují i s dalšími pacienty v regionální organizaci ROSKA JIHLAVA, kteří trpí roztroušenou sklerózou. „Vstoupili jsme do spolku, moje manželka se postupně stala jeho předsedkyní a já se starám o jeho webové stránky, zpracování fotografií a spolupracuji při plánování různých aktivit. Namísto toho, abychom se sešli, pili kávu a stěžovali si, co nás bolí a jak jsme na tom špatně, tak raději jdeme na výlet nebo do divadla,“ říká Bohuslav. Kromě pravidelného cvičení se jedou dvakrát ročně ohřát do maďarských termálních lázní.
„Myslím, že nejdůležitější je psychická pohoda doplněná zdravým pohybem a rozumný přístup blízkého okolí – hlavně příbuzných. A nebrat se moc vážně,“ uzavírá Bohuslav.
Pokud byste se o panu Bohuslavovi rádi dozvěděli více, jeho příběh jsme zpracovali už před pěti lety v knize Hledá se 16 tisíc.
