nfimpuls.cz

Romana (56) z Bošína si od lékařů vyslechla podezření na roztroušenou sklerózu (RS) v roce 2017.

Příznaky ale začala pociťovat už o několik let dříve. „První předzvěst přišla v roce 2010, kdy jsem běžela na tramvaj a najednou jsem byla na zemi s rozbitým kolenem, vůbec jsem nechápala, co se děje,“ vzpomíná Romana a pokračuje: „Poté se přidaly pocity stažení na hrudníku, špatně se mi dýchalo, později jsem začala mít problémy s chůzí. To už jsem tušila, že je něco špatně, ale stále jsem doufala, že to přejde. Bohužel nepřešlo.“

Vyhledala proto neurologa a absolvovala magnetickou rezonanci. Její výsledky potvrdily roztroušenou sklerózu. Pro přijetí k léčbě ve specializovaném RS centru ale musela Romana podstoupit ještě lumbální punkci „Skoro tři čtvrtě roku jsem vyšetření odkládala s tvrdošíjným pocitem, že to zvládnu sama a že pomoc nepotřebuji. Navíc když je většina center přetížená a není snadné se tam dostat,“ popisuje.

Po odhodlání léčit se převzali Romanu po intervenci ze zdravotní pojišťovny do péče lékaři v RS centru ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. „Po lékařském konziliu mi byla doporučena biologická léčba, kterou jsem přijala, a zároveň jsem zjistila, že bych mohla docházet za tamní psychoterapeutkou,“ vysvětluje Romana a pokračuje: „I když už mi v té době bylo přes padesát let, pořád jsem si připadala o dvacet let mladší, ale s problémy, které mi nemoc přinesla, jsem musela ve své aktivitě zbrzdit. To pro mě nebylo vůbec jednouché si připustit.“ A právě s tím Romaně pomohla psychoterapie. I když nyní bydlí v malé vesnici na Nymbursku, za svou psychoterapeutkou pravidelně do Prahy dojíždí.

„Psychoterapii považuji za nejdůležitější část léčby mé nemoci. Pomohla a pomáhá mi srovnat se nejenom s diagnózou, ale také s celkovým nastavením mé mysli. Celý život mě trápily složité rodinné vztahy, které se mi teď daří zvládat, což pomáhá i mému zdravotnímu stavu. Zároveň jsem si konečně schopná připustit, že ve svém stavu nedokážu zvládnout to, co zdravý člověk. Dříve jsem měla pocit, že když nevyžehlím a neuklidím, i když bylo jasné, že druhý den kvůli tomu budu mít problém vstát z postele, zboří se svět. Teď vím, že nezboří. Přestala jsem srovnávat, co jsem mohla dříve a co mi teď jde hůře, a myslet na to, že mě třeba čeká invalidní vozík. Lepší je žít v přítomnosti a tancovat tak, jak to právě teď jde,“ popisuje Romana.

Psychoterapie už před lety výrazně pomohla a zkvalitnila život její dceři s epilepsií. „Chápu pomoc psychoterapeuta úplně stejně jako pomoc chirurga při zlomené končetině,“ doplňuje Romana. Kvůli nemoci je v invalidním důchodu, její manžel odešel do předčasného, aby jí mohl být na blízku a pomáhat jí. Společně se už sedm let věnují přechodnému pěstounství. Za tu dobu poskytli zázemí třem dětem, o které se nemohli nebo nechtěli starat jejich biologičtí rodiče, než se pro ně našla adoptivní nebo pěstounská rodina. Poslední chlapec, který u nich v přechodné pěstounské péči byl, bohužel štěstí na náhradní rodiče neměl. Romana s manželem se proto rozhodli chlapce přijmout do svého života, a přestali tak být pouze přechodnými pěstouny. „Po té době, kterou u nás Dominik strávil, jsme ho prostě nedokázali odložit do dětského domova. To by se bohužel stalo, když se o něj jeho matka není schopná starat a nenašla se náhradní rodina,“ vysvětluje Romana.

Nyní jsou s manželem jeho poručníci. Jsou početná rodina, s Dominikem mají šest dětí a pět vnoučat. „Celá rodina i přátelé Dominika vnímají jako naprosto přirozenou součást rodiny a našeho života a díky němu já ani manžel zkrátka nemůžeme stárnout a být vážně nemocní,“ usmívá se Romana. Spolu s psychoterapií Romaně se zvládáním nemoci pomáhá i pravidelný pohyb. „Kromě toho, že mě prohání náš předškolák, se protahuji podle online lekcí pro pacienty s roztroušenou sklerózou, ráno cvičím tai chi, praktikujeme dýchání a otužování podle Wima Hofa, chodím na procházky se psem a zúčastnila jsem se výzvy „Seven summits“ s Nadačním fondem IMPULS,“ popisuje.

Denní aktivity Romana řídí podle aktuálního rozpoložení a sil. „Chystám se také do lázní a těším se, jak mi osobní přístup fyzioterapeuta ukáže další cesty ke zkvalitnění života,“ dodává. Romana si prošla i nákazou covid-19, naštěstí ale s mírným průběhem a s objevem, že je třeba se radovat ze života takového, jaký je. „Jsem ráda, že bydlíme na vesnici, kde máme blízko do přírody, i to mi v této době hodně pomáhá,“ uzavírá.