nfimpuls.cz

"Není důležité nad nemocí zvítězit, ale boj s ní neprohrát," říká Aleš Zajíček ve vyprávění o "roztroušené potvoře".

Záznam jeho příběhu, s nímž doslova objel republiku, vznikl v rámci osvětového turné Nadačního fondu IMPULS "Hledá se 16 tisíc". Následně jsme jej převedli i do tištěné podoby ve stejnojmenné knížce. 

Momentálně se sklerotický strýček Aleš potýká se zdravotními obtížemi a sepsal k tomu velmi pěkné povídání. 

Jak sklerotický strýček ataku potkal

Tento pokyn prožil nejeden z nás. Stažení gumového škrtidla kolem bicepsu, zatněte pěst a zapumpujte. Nyní to malinko píchne, povolte pěst a až kapačka dokape, nebo pokud se budete cítit špatně, přivolejte tlačítkem milou sestřičku. Pokud by takové tlačítko fungovalo imaginárně a samoobslužně varovalo, člověk více vnímal sám sebe a své fyzično nepřeceňoval, nemuselo k zatínání pěsti v nemocnici dojít.

Přičteme – li i nejistotu, zda se poškozené myelinové pochvy ještě opraví, jak budou přecházet nervové vzruchy, pomineme – li nemožnost určit i potřebný čas na regeneraci, máme zde rovnici, která se ničemu nerovná.

Roztroušená potvora je nemocí, která umí vyčkávat a jistě dumá, jak svého hostitele potrápit. Příběhy o atakách doprovázejí život každého, kdo se touto diagnózou potýká a zároveň vstupují do žití lidí okolo něj samého. Nejsou si podobny, přesto mají mnohé společného. Nelze vrátit čas před atakou a udělat „něco“ jinak. Je nutno se zamyslet co udělat jinak dál. Změníme jídelníček více ke zdravému stylu, budeme dodržovat pitný režim (není totiž důležité, kolik tekutiny za den vypijeme, nýbrž kolik za hodinu vypijeme). Započneme den ne kávou či džusem, ale alespoň 2 dcl vody o pokojové teplotě a teprve po té započneme snídat. Totéž uděláme před spánkem. Tělo je totiž třeba správně nastartovat a i správně uspat. Pokud člověk spí, kupodivu není schopen přijímat tekutiny, ovšem tělo vodu potřebuje stále a ráno má tudíž její deficit. Též jest radno zapomenout na rčení: “Co tě nezabije, to tě posílí“. To nezabití tě hravě dostane na kapačku, na řadu dní tě vyhodí z rytmu tvého bytí a otráví nejen tobě další žití.

Poslouchat své tělo není složité, nutno umět naslouchat. Naslouchátko nepomůže, únava se sama přihlásí a v tu chvíli je třeba zastavit, sednout si a odpočinout. Není to složité, jen je třeba si uvědomit následující: „Nedělám to jen pro své já, ale i pro lidi kolem sebe“, vždyť oni jsou někdy tím důležitým motůrkem pro naše aktivity. Tyto lidské bytosti nám věnují nejen svou energii a je též v našem zájmu jim energii vrátit v množství takovém, jaké jsme sami schopni věnovat. Není umění brát, ale je umění přijmout, když potřebujete a dát, když je nutno pomoci tam, kde je potřeba. Nutno též naslouchat jejich slovům a pokud ukáží vztyčený prst s varováním, není radno ho ignorovat. Kolikrát zazní. „to je v pohodě, vyspím se a bude to v klídku“, než najednou přestane fungovat část těla, někde začne brnět, dostaví se únava či špatné spaní. Poté je již pozdě začít bycha honit, kor když nevíš, jak vlastně vypadá.

Začneš – li poté přemýšlet proč, když dlouhou dobu byl klid a tvé tělo, dokonce i hlava fungovala v pořádku. Nemoc tě dál neničila a neútočila a najednou bum a jsi na cestě, která začíná na svém konci. Člověk potká na své životní pouti hodně lidí, některé jdou s ním déle, jiní pouze po dobu nezbytně nutnou. Jeden přináší, druhý odnáší, jeden je vítán, jiného raději nevidět. Roztroušená potvora však nikdy neodejde, jen je třeba se s ní naučit žít a hlavně jí každý den poctivě naslouchat. Naslouchat velmi pečlivě… a pokud si nejsme jisti v odpovědi, raději se zeptat. Zeptat se tam, kde nám umí poradit a i pomoci. Zahoďme ostych či ješitnost. Vždyť jedna otázka a dobrá rada nám může usnadnit život. Nejsme v tom sami a nejsme osamoceni jako labuť, kterou opustil její labutí partner. Je to prostě náš život, a tak ho žijme pro radost sobě i bližních svých.

Neprospěme zbytek života, na to je moc krátký.

Sklerotický strýček Aleš, po třetí kapačce v pondělí 22. 5. 2017

P.S. Až jednou budou dějepravci psát životopis strýčka, bude se jmenovat: „Ten, který šel po cestě, jenž začala na konci“.

Foto: Aleš Zajíček, www.zajiinacestach.cz